Jsi hrozná, nikdo tě nikdy nebude mít rád…myslíš si o sobě, že jsi hvězda… To jsou slova, která mě z úst mého otce provázela celé dětství… Nepíšu to proto, abyste mě litovali… Měla jsem vlastně úplně normální dětství, jen tam bylo pár bubáků a tohle je jeden z nich… Dnes už vím, že mi to táta neříkal se záměrem ublížit mi, ale byl to jeho způsob, jak zkrotit mou živou povahu… Už jsem mu to odpustila…

Vlastně důvodem, proč jsem na mateřské dovolené vystudovala astrologii, bylo i to, abych svým dětem při výchově neublížila a přistupovala k nim vzhledem k jejich povaze tak, jak je to pro ně nejlepší… Tedy ne vždy mi výchova jde s takovým respektem, jak bych si přála, jsem „jenom“ člověk… Děti jsou totiž největší, ale i nejhustší učitelé, jaké si člověk může přát a zrdcadlí nám nás samotné… Když nastane situace, ve které mi třeba rupnou nervy, což se mi dnes už tolik nestává jako dříve, ale u dítěte s počínající pubertou ještě občas ano (ti, co mají toto období za sebou se zeširoka usmívají…) a nezachovám se s klidem, tak si své chování a slova odpustím, s láskou a laskavostí k sobě samé… Pouštím a propouštím nechávám být… Tedy až poté, co emoce „vyndám“ (zadupu si, zaskáču si nebo si zařvu – ne proti dítěti). Pak jdu a již v klidu celou situaci probereme znovu. Klidně se i omluvím, pokud je to třeba, protože děti nejsou o nic míň než dospělí, jak to bylo za našeho dětství (a to jsem toho názoru, že potřebují hranice)… Zároveň ale také musí vědět, že mít emoce a hlavně je nepotlačovat, ale propuštět, je v pořádku… a je to důležité! Vlastně ti 2-3letí vzteklouni, co dupou a vztekají se, propouštějí své emoce okamžitě z těla ven a to je moc dobře! My se na ně za to zlobíme nebo se za ně stydíme. Ale proč? Protože to sami kolikrát ani neumíme… Ale to už se dostáváme spíše k tématu emoce a ty si zaslouží samostatný blog…

Takže budete-li v situaci (a je jasné, že se to někdy stane), kdy byste svá slova nejraději vzali zpět, ale už to nejde…. Nebičujte se za to, ale odpusťte si to… No a pak třeba i využite tu možnost, říct tomu druhému promiň…ale neuměla jsem to v tu chvíli lépe… Tím otevíráte své srdce…

A pokud je to naopak, že se nehezká slova snesla na vaši hlavu, neberte si je osobně, ale propusťte je, repektive si je vůbec nepusťte k tělu… Vy nevíte, jak to měl ten druhý třeba s láskou od rodičů…, možná ji nepoznal nebo necítil, a tak ji neumí dát, jako můj táta…

Krásný den přeje Míla…