Někdy v říjnu 2020 jsem začala mít chuť se zase začít hýbat. Byla jsem vždy sportovně založený člověk, ale jela jsem spíš na výkon. Teď bylo něco jinak…

Tělo mi začalo vysílat signály, že by chtělo běhat… Přiznám se, že první, co mi naběhlo, byl strach, že mě bude zase zlobit lýtko, které jsem si natrhla na jaře a bála jsem se, že si ho minimálně zase natáhnu, a že to ještě nebude zcela zahojené… Moje hlava velmi stávkovala… Cože? Běhat? Ty? Zbláznila ses? Vždyť jsi běh na dlouhou trať nesnášela už na základce… Běh na 60 metrů, v tom jsi byla nejlepší (jak typicky beranské), ale na 1500 metrů jsi vždycky umírala…

Pár týdnů jsem si byla jen s tou přestavou, že bych to mohla přeci jen zkusit. Vím, že tělo je velmi moudré a chce se cítit dobře a rozhodně se nechce zranit. Jen jsem měla spoustu zkušeností z minulosti, kdy jsem dostávala lekce právě přes tělo – zlomená kostrč, zlomené zápěstí a naposledy právě zmíněné natržené lýtko. Jenže to jsem ještě neuměla slyšet slabé signály těla a tak jsem to dostávala natvrdo. Tentokrát to bylo jiné. Ten vnitřní hlas byl tak silný, že jsem si řekla, že to zkusím. Budu důvěřovat svému tělu a nechám svou hlavu kecat si co chce…

Tak jsem vyběhla. Dýchala jsem si do břicha a takovou rychlou chůzí až houpavým poloběhem jsem si dovolila tu změnu. Vlastně to pro mě byla změna obrovská, jít či běžet za hlasem svého těla. A bylo to super! Vykašlat se na zbytek vnitřních hlasů i okolních rad. Prostě vyrazit… Vlastně to dodnes moje hlava nechápe, jak můžu zvládnout běhat 5km 2-3 týdně. A je mi to jedno, nemusím rozumět všemu. Nepíšu to tady pro to, abych dostala komentáře, že jsem dobrá nebo otázky, kolik jsem už zhubla…

Chci vás tímto blogem podpořit. Možná, že ve svém životě něco odmítáte, protože máte strach nebo vás vaše okolí přesvědčí, že tohle rozhodně není pro vás. Vykašlete se na venkovní svět a jeho názory, vždyť o tom byl přesně rok 2020. Najít jistotu v sobě, trochu si tam pouklízet a uvidět své možnosti, vnímat vnitřní svobodu a uvědomit si, že vše, co potřebujeme k životu, máme v sobě. Jen to třeba ještě nevíme nebo nevidíme.

Poprvé v životě sportuji pro sebe a baví mě to. Mé tělo se cítí dobře a děkuji sama sobě, že jsem vyslyšela ten vnitřní hlas… A když jsem unavená, tak prostě nejdu. Mé tělo je na prvním místě – je to můj dar žít fyzický život a jsem za něj moc vděčná…

A vám přeji, ať najdete to, co baví vás!

S láskou a radostí

Míla Aine Hlávková

www.milahlavkova.cz