Sedím v obýváku, v tichu a necítím se moc dobře… Cítím vnitřní napětí… Co to je? Radši půjdu něco dělat, třeba uklízet…hlavně nebýt sama…sama se sebou…
Ano, před lety jsem to takto měla. Neuměla jsem být sama se sebou, ty pocity, které se draly na povrch mi nebyly příjemné, tak jsem je raději potlačila a šla dělat „něco užitečného“. Ale pro koho? Pro sebe ne…
Raděli jsem šla uklízet dům, ale pak mi bylo ještě hůř… Bolely mě záda v bedrech, připadala jsem si jako služka, otrok a měla jsem pocit, že si toho (mě) nikdo neváží… Byla jsem otrok vlastního života, a přitom jsem si takto sama zvolila…
Naštěstí jsem z tohoto bludného kruhu před pár lety vystoupila… Jak? Sebrala jsem veškerou odvahu a postavila se strachu, strahu ze sebe, z neznáma, z toho, co bylo uvnitř mě…
Pochopila jsem, že nemůžu změnit své nejbližší, že mohu pouze změnit své postoje a přesvědčení, aby mi bylo dobře ve svém těle, ve svém životě… Byla a stále je to cesta, cesta k sobě, do svého srdce, duše, ke své podstatě…
Největším „startérem“ byla partnerská krize a vleklé problémy s rodiči… Vlastně jsem nechtěla cítit… Jednat, řešit a konat, zkrátka být v hlavě, mi přišlo jednodušší, bezpečnější..,.ale pak přišla zase ta vnitřní prázdnota, před kterou nešlo utéct… Přestala jsem řešit ostatní a obrátila pozornost k sobě a začala si klást otázky a rozpomínat se… Co mě baví? Co mi přináší radost? Baví mě práce, kterou dělám? Přicházely další a další otázky a já se dostávala hlouběji do sebe… Byly tam emoce strachu, vzteku, vzdoru, lítosti a smutku a mnohdy se mi připomněla mě tak dobře známá věta: „Když něco musím, tak nemůžu!“ Uvědomovala jsem si, že je to vzdor, ale nemůžu přeci vzdorovat svému životu! A tak jsem začala tančit, dupat, křičet a dostávat ven všechny ty nastřádané pocity a že jich tam bylo… První vlaštovky, že to má smysl, se začaly objevovat…už jsem dokázala jen tak sedět a nic nedělat, i když bylo třeba vyluxovat… Brala jsem to jako obrovský úspěch! Začínalo mi být dobře sama se sebou… Dalším velkým krokem bylo opustit práci, která mě nebavila, i když jsem ji dělala dobře… Jedinným důvodem, proč jsem v ní zůstávala, byl pravidelný příjem… Jednoho dne se to zlomilo a já se rozhodla z práce odejít, protože moje spokojenost a vnitřní naplnění pro mě začalo být důležitější než to, že mi měsíčně pípne výplata… Začala jsem se naplno věnovat seberozvoji žen. Nabízím ženám změnu, kterou jsou sama zažila a když jsem se to povedlo mě, tak je to připraveno pro všechny. Stačí se jen rozhodnout! Vedu semináře, tančím Loona Dance, vykládám horoskopy a karty… Dělám práci, která mě baví a přináší mi radost i peníze a to je dokonalé…
Stále jsem na cestě… Jsme jako cibule… Odlupujeme jednotlivé slupky, sundáváme masky, až se dostaneme do středu, do svého srdce, ke své duši.. a tam je ten náš poklad…ale dokud nevybagrujeme ze sebe ty sra.ky, tak svůj poklad prostě neobjevíme! Ale má to smysl! I když je to mnohdy proces bolavý, pak ale přichází uvolnění, klid, vděčnost a láska. Láska k sobě, pochopení druhých bez kritiky. Zkrátka přijetí života, jako proudu, ve kterém plujeme…a nemá smysl pádlovat proti proudu, nedá se to dlouho vydržet a stejně nás ten proud jednou přemůže a záleží jen na nás, jak obtížnou cestu si zvolíme…
Společně s www.ckmandala.cz jsme vytvořili Cestu k sobě na Bali, cestu do svého srdce, na kterou vás srdečně zvu. Je to transformační a poznávací cesta pro ženy.
Řešíte také partnerské problémy? Bojujete či soutěžíte s partnerem? Nebo jste rezignovaly a nevíte, jak dál? Ještě než se zbalíte a odejdete nebo vyplníte rozvodové papíry, zkuste udělat něco pro sebe… Vydejte se mnou na cestu… Více informací najdete zde.
Krásný den a radostné plynutí životem vám přeje
Míla