Znáte to? Máte tolik plánů a najednou přijde nemoc nebo úraz… Proč se mi to děje? Takhle jsem to nechtěla… Říká nám rozum, ale tělo má evidentně jiný názor…

Naše tělo je velmi moudré a myslí to s námi co nejlépe… Posílá signály, nejprve jemné, pak silnější a pro ty z nás, kdo je neumíme vnímat či cítit, tak prostě pošle pořádný signál, který už nemůžeme přehlédnout…

Moje první zastavení byla zlomená kostrč na začátku roku 2015.  Neměla jsem trpělivost čekat, až mi manžel přijde pomoct, tak jsem rvala ten dvouvak s lyžema sama a šlápla jsem si do půdního výlezu… a tak jsem se poprvé životně posadila na prdel a to doslova… Tenkrát jsem byla na sebe ještě hodně tvrdá, myslela jsem si, že je to jen naražené, i když to bolelo jako čert… Druhý den jsme jeli lyžovat a třetí den jsem nastoupila do nové práce. No a čtvrtý den, tedy až po pracovní době, jsem si došla na ambulanci, kde mi řekli, že je to zlomené. A co teď? Přeci nemůžu nejít do práce, tak dlouho jsem ji sháněla… A tak jsem v práci u počítače seděla na kruhu a dělala i přes čas… Skoro dva roky jsem cítila tu zlomeninu, a když už to přestalo bolet, tak jsem si kostrč znovu narazila na běžkách. A myslíte, že jsem se poučila? Tenkrát ještě ne. Manžel mi vyrobil skládací stolek na klávesnici, v práci jsem si požádala o druhý monitor a pracovala jsem ve stoje. Byl to mazec, prvních čtrnáct dní jsem myslela, že to moje záda nevydrží, byla to velká změna pro tělo.

V dubnu 2018 jsem si zlomila levé zápěstí – levá ruka je ženská strana a je o přijímání… Místo toho, abych si šla odpočinout, a to jsem měla z krve zjištěno, tedy černé na bílém, že mám nějakej virus, který mi dělá velkou únavu a doktorka mi doporučila půl roku odpočívat, šla jsem opět pomáhat. Jen jsem prošla kolem sedačky, podívala se na ní a šla čistit bazén… tedy na to se úplně nedostalo… Se synem jsem odtahovali zastřešení a já jsem si šlápla levou nohou do vzduchu, jako by můj mozek najednou vypnul…dodnes tomu nerozumím…a už jsem letěla. Spadla jsme po zádech do vypuštěného bazénu, tedy bylo tam asi pět centimetrů vody a hloubka 1,5 metru, a přilehla si levou ruku… V práci bylo nejrušnější období roku, a tak jsem sama sobě nedovolila vzít si neschopenku… Pracovala jsem na počítači se zlomeným zápěstím, abych v tom nenechala zbytek týmu… Pak mi to najednou došlo a já řekla DOST! Pochopila jsem, že to byla velká lekce sebelásky, a že už nemůžu dělat práci, která je sice perfektně odvedená, ale nepřináší mi žádnou radost. V práci jsem výpověď a začala dělat to, co mě baví… Tancování, semináře pro ženy, výklady horoskopu a karet… A vše se nádherně skládalo… Byla jsem šťastná a měla jsem za to, že už žádné úrazy nepřijdou…

A ejhle. Letos 3. května jsem si natrhla lýtkový sval a 2. července jsem si zlomila malíček na noze…ufff… Do toho 2 dopravní nehody během 3 týdnů, které jsem nemohla ovlivnit…a hacknuté pracovní stránky facebooku. Dostala jsem se fyzicky i psychicky na úplné dno… Brečela jsem, vztekala se, litovala, ale věděla jsem, že vše má nějaký smysl, že nic se neděje náhodou. Chvíli jsem na to nemohla přijít… Vždyť už umím odpočívat? Vždyť už se mám ráda! Už si dokážu i číst knihu (odbornou) v „pracovní době“? Tak co teda dělám špatně? Kamarádka, které jsem vše líčila, mi to pomohla rozklíčovat…

Odpočinek nemusí být aktivní… Je třeba jen být, zkrátka NEDĚLAT VŮBEC NIC! Dívat se do zahrady, dýchat a nemyslet vůbec na nic.

Dala jsem si dvoutýdenní pauzu od řízení auta a odpočívám. Přeložila jsem semináře na později a jsem jen sama ve svém světě, těle, životě…Učím se to…

A co vy milí přátelé, známí i neznámí? Umíte nic nedělat a jen lelkovat? Je to velká věc, tedy alespoň pro mě.

Přeji vám krásný den!

Míla

www.milahlavkova.cz